Dějiny karlovského chrámu

V roce 1348 položil římský a český král a později římský císař Karel IV. základy Nového Města pražského. V rámci tohoto projektu byly vystavěny novoměstské hradby v prostranství mezi Poříčí a Vyšehradem a vyměřeny ulice, náměstí a místa pro brány. Velkým ideovým vzorem pro stavitele bylo svaté město Jeruzalém. Na hoře Karlově – Mons Caroli sancti – nejvyšším bodě planiny Nového Města pražského, se tehdy rozkládala pole, louky, pastviny, zahrady a vinice různých majitelů.

Dvě léta po založení Nového Města pražského přikročil císař Karel IV. k novému, velmi významnému dílu, kterým bylo pražské město velice zvelebeno. Roku 1350, když bylo slaveno milostivé léto, založil právě zde, na hoře Karlově, kostel a klášter kanovníků řádu sv. Augustina. Toto dílo započal ke cti svého patrona, císaře Karla Velikého, jehož jméno obdržel při biřmování, a svých královských rodičů Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

Císař Karel IV. svými stavebními počiny hodlal pozvednout význam Prahy na úroveň odpovídající hlavnímu městu Římské říše. Tomu odpovídá i značně nezvyklá podoba kostela. Osmiboký půdorys lodi kostela se totiž odvolává na korunovační kostel v Cáchách, ve kterém je pohřben císař Karel Veliký, a kde byli tradičně korunováni římští králové. Sám Karel IV. zde byl korunován v červenci 1349. Centrální půdorys kostela je přitom pro gotickou architekturu velmi nezvyklý a zřídka používaný.

Základní kámen kostela byl položen a posvěcen prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic dne 18. září 1350. Náklad na stavbu vedl sám Karel IV. z královských důchodů. Stavitel, tak jak to v případě staveb našeho velkého panovníka často bývá, není znám. Nicméně smělost klenby při poměrně slabých pilířích, tenké zdi a nezvyklost architektury ukazují na oborníka velmi zkušeného. Pravděpodobně se na stavbě podílela dvorská stavební huť Matyáše z Arrasu, na jehož práci mohl navázat Petr Parléř. Obdivuhodná stavba pak dala vzniknout romantické pověsti o jejím staviteli. Dovolím si podat vám ji v jazyce století devatenáctého a budu doufat, že oceníte jeho krásu.

Dle pověsti této vypravuje se: Za panování císaře Karla IV., žil v Praze stavitel Bohuslav řečený Hedvábný. Při korunovační hostině Karlově sešel se s purkmistrem pražským Václavem z Rokycan a požádal ho o ruku dcery jeho Anežky. Purkmistr slíbil mu dceru svou, dobude-li si jmění i slavného jména. Bohuslav potom nakreslil důmyslný plán ke stavbě kostela a předložil jej králi, a ten, poradiv se s Matyášem z Arrasu, stavitelem chrámu sv. Víta, kázal, aby Bohuslav dle nákresu toho vystavěl kostel na Karlově a slíbil, že učiní ho královským stavitelem, provede-li šťastně dílo toto. Stavba začala, sám král položil k ní základ. Avšak Bohuslav měl četné nepřátele, kteří stavbu zničiti a jej u Anežky zlehčiti se snažili, zvláště to byl sok jeho stavitel Jaroš, jenž sám o ruku dcery purkmistrovy se ucházel. Zlý člověk ten žárlil na Bohuslava tím prudčeji, čím více stavba velebného chrámu rostla. Roztrousil mezi lidem zprávy o vratkosti smělé stavby, takže purkmistr i Anežka posléze mu uvěřili, ba i dělníci na stavbě zaměstnaní naplnění byli nedůvěrou. Posléze mělo odstraněno býti lešení, které smělou klenbu podpíralo. Lid sběhl se k tomu a sám Karel IV. se dostavil. Tu pojednou odepřeli dělníci poslušnost a nechtěli lešení ani se dotknouti, předstírajíce, že klenba jistě se sřítí. Bohuslav v největších rozpacích vrhl se s hořící pochodní do kostela a zapálil lešení. Plamen se vzňal a vyšlehoval okny, a praskot ohně i třeskot padajících trámů hrozně se rozléhal kolem, takže sám Bohuslav sobě již netroufal. Tu jeden dělník, od ošemetného Jaroše najatý, vyraziv z portálu, vzkřikl, že klenutí padá. Hrůza, zmatek padly na přítomné, Anežka omdlela. Avšak když výšlehy plamenů se zmírnily, tu vystoupil z nich velebně vrcholek homolovité kopule. Lid provolal Bohuslavovi slávu, a sám Karel IV. chtěl ho na rytíře pasovati, avšak nebylo ho tu, zmizelť. Uprchl do daleké krajiny a vstoupil do kláštera. Anežka, zotavivši se z nemoci, zamítla ošemetného Jaroše a nalezla útěchy též v klášteře, kdež dokonavši život, po svém přání pohřbena byla na hřbitově vedle kostela na Karlově. Po mnohých letech přišel na hřbitov šedovlasý poutník, jemuž hrobař zde vypravoval, že prý stavitel pomocí ďábla kostel dostavěv zmizel, a nevěsta jeho že zde před lety byla pochována. Cizinec přistoupil k jejímu hrobu, sklesl naň a zemřel. Byltě to Bohuslav, jehož pohřbili vedle Anežky.

Je však třeba říci, že se jedná skutečně pouze o pověst bez veškerého historického podkladu.

Chrám byl vysvěcen druhým pražským arcibiskupem, prvním českým kardinálem Janem Očkem z Vlašimi, zřejmě v den svátku svatého Karla Velikého, 28. ledna roku 1377, tedy po 27 letech od položení základního kamene, a to za účasti císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV. Sám císař vložil do oltářní menzy svatou relikvii, tři zuby císaře Karla Velikého, kterou obdržel darem v Cáchách. Představeným kláštera i chrámu byl opat s právem pontifikálií, tedy s právem užívat biskupských insignií, který zastával čestný úřad stálého královského almužníka českého dvora. Ke Karlovu byla přidělena též farnost, jejíž duchovní správu zastávali karlovští řeholníci.

Klášter prošel v průběhu času mnohými bouřemi a pohromami. V červnu roku 1420 byl poničen husitskými vojsky. Podle Václava Hájka z Libočan byl tomuto činu přítomen sám Jan Žižka z Trocnova, nicméně průkaznějších zpráv o tomto nemáme, ba dokonce se to jeví být nepravděpodobným. Pražští husité tehdy zřejmě použili Karlov jako vojenskou základnu pro útok na katolický Vyšehrad. Objekt byl opraven nákladem krále Vladislava II. a jeho manželky Anny. Znovu vysvěcen byl roku 1498, tedy po dlouhých 78 letech, na počest Navštívení Panny Marie.

Další pohroma přišla spolu s pasovskými žoldnéři, kdy byl 15. února 1611 kostel i klášter vypleněn pražskou chudinou. Při tom byl opat Kašpar Čepl, převor Melichar Hofmann a řeholník Ondřej Kobr brutálně mučeni a zavražděni. Po opravě byl kostel znovu vysvěcen, a to na počest svatého Karla Velikého a Nanebevzetí Panny Marie. Tento název mu zůstal již dodnes. Velké škody utrpěl chrám i klášter v průběhu třicetileté války, zvláště pak za švédského obležení.

Karlov se pak v klidnějších dobách po uzavření vestfálského míru velmi brzy stal vyhledávaným a hojně navštěvovaným poutním místem, zvláště pak pro obraz Panny Marie Karlovské, který v roce 1697 zhotovil významný malíř Jan Jiří Heinsch. Před obrazem se na popud řeholníka Jana Václava Dvořáka začala konat pobožnost Mariánského Devítníku na počest vtělení Syna Božího, která probíhá po devět sobot před slavností Narození Páně. Tato pobožnost se v karlovském kostele koná do současné doby.

Na počátku 18. století byla odkazem hraběte ze Schönnfeldu, snad podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichla, po vzoru Lateránské baziliky v Římě do chrámu přistavěna Malá Palestina, správně kaple Svatých schodů s trojitým schodištěm z chrámové lodě na balkón. Probošt Luňák získal povolení ke stavbě roku 1708. Jedná se o kopii připomínající schody o 28 stupních, po kterých vystoupil Kristus do Pilátova domu. Dle středověké tradice měla tyto schody potřísněné Kristovou krví roku 326 převézt z Jeruzaléma do Říma sv. Helena, císařovna a matka Konstantina Velikého, kde pro ně byla vystavěna nádherná kaple nazvaná „Scala Sancta – Svaté schody“. Svaté schody v Římě se těšily od samého počátku veliké vážnosti. Proto byla podle římského vzoru budována podobná místa rozjímání o utrpení Páně také v jiných městech Evropy. Na těchto schodech se od roku 1712 dodnes koná v předvelikonočním postním čase kající pobožnost „Svatých schodů“, při které věřící po kolenou vystupují po jednotlivých stupních a na každém z nich se modlí předepsané modlitby.

Pod Svatými schody je umístěna kaple Narození Páně v podobě umělé jeskyně, tzv. grotty. Řeholníci z místního augustiniánského kláštera vybudovali věrohodné kopie míst, kde se odehrávaly biblické dějiny. Zdi podzemních prostor byly upraveny tak, aby připomínaly krajinu Palestiny.

V roce 1755 chrám i klášter velmi poničil požár, jemuž padly za oběť střechy, zvony i některé sochy v kostele. V daleko větším nebezpečí se však Karlov ocitl pouhé dva roky po požáru za obležení Prahy pruskými vojsky. Tehdy padlo na kostel i klášter přes 400, podle některých autorů přes 800 ohnivých čtyřiadvaceti liberních střel, které poničily střechu i klenbu. Dodnes můžeme ve zdech kostela i kláštera tyto kule vidět. V tomto konfliktu použil klášter jako svou základnu Karel Lotrinský se svým důstojnickým sborem.

Po všechen čas, v dobách dobrých i v časech pohrom, které prošly tímto místem, karlovští řeholníci neúnavně sloužili Bohu i lidem. A to až do onoho smutného data 1. května roku 1784, kdy byla císařským dekretem Josefa II. staroslavná Karlovská kanonie zrušena. Řeholníci, které sem přivedl Otec vlasti blahé paměti Karel IV., zde, již jako hosté v cizím domě, sloužili poslední bohoslužbu v listopadu následujícího roku. Kostel i klášter byly ten samý den laicizovány a uzavřeny, karlovská farnost byla převedena ke kostelu sv. Apolináře. Vybavení kostela bylo zčásti přeneseno do jiných chrámů, z části prodáno. Hlavní oltář byl přenesen do nedalekého kostela svatého Apolináře, stejně jako milostný obraz Panny Marie Karlovské, rakev s kosti řeholníků, zavražděných v roce 1611 a dalšími předměty. Zvony byly prodány v dražbě. Posledním opatem byl Augustin Jan Nepomuk Paukrt.

Z chrámu i kláštera se císařským rozhodnutím stalo vojenské skladiště. Již však po čtyřech letech byla ve zrušeném klášteře zřízena městská chorobnice. A pro její potřebu byl kostel 13. prosince roku 1789 znovu vysvěcen. Tak se tedy staroslavný Karlov, který byl po 435 let sídlem řeholníků, jejichž opat jako stálý almužník českého královského dvora representoval křesťanskou lásku a péči o chudé a nemocné, znovu stal místem pomoci a útěchy potřebným, nyní však pod správou státní. Duchovní správa byla nejprve svěřena knězi kapucínu od sv. Josefa, poté zde byli v letech 1809 – 1855 ustanovováni duchovní světští, tzv. exposité. Po nich převzali duchovní správu redemptoristé, kteří znovu oživili opuštěný chrám a obnovili zde bývalé pobožnosti. Po odchodu redemptoristů roku 1869 zde byl ustanovován jediný světský kněz s názvem duchovní správce. Tak jak je tomu až podnes.

V objektu budovy kláštera bylo v letech první světové války zřízeno středisko pro válečné rekonvalescenty a později nemocnice. V roce 1955 však musel být objekt pro nevyhovující stav a celkovou zchátralost vyklizen. Tím vlastně končí společná a nedílná historie kostela a kláštera jako v té době nemocnice s nemocničním kostelem, a jejich cesty se rozcházejí. Kostel dál zůstává sakrálním objektem a slouží svému účelu, objekt bývalého kláštera získává zcela jiný, diametrálně odlišný charakter. Roku 1960 budovy získalo ministerstvo vnitra a byl zde umístěn Státní oblastní archiv. Zhruba od poloviny šedesátých let minulého století je podstatná část areálu využívána pro muzejní účely. Nejprve bylo zřízeno Muzeum Pohraniční stráže, které bylo přetvořeno v Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra. O zřízení Muzea Policie České republiky bylo rozhodnuto v roce 1990 a expozice byla pro veřejnost otevřena dne 12. dubna 1991. Toto muzeum dokumentuje a prezentuje historii, vývoj a činnost bezpečnostních sborů na území bývalé Československé republiky od doby jejího vzniku po současnost.

Po celou tuto dobu a to až do dnešních dnů kostel slouží svému účelu jako bohoslužebný stánek, přestože v sousedním objektu v době totality sídlili úředníci Ministerstva vnitra Československé socialistické republiky, přestože v něm byly místnosti využívané příslušníky státní bezpečnosti, přestože vchod do muzea střežili příslušníci Pohraniční stráže. Vztahy mezi muzeem a duchovní správou byly od počátku velmi dobré a korektní. Existovala zde jistá hranice, která byla respektována jak ze strany duchovní správy, tak ze strany pracovníků muzea, a na této hranici se často a bez předsudků tito lidé střetávali ve vzájemném kontaktu a ku prospěchu všech.

V posledních letech se však povedla nevídaná věc – tuto hranici ve své podstatě setřít, a to průnikem obou prostředí do sebe navzájem. Prostředí sakrálního, reprezentovaného kostelem s jeho duchovními a věřícími a světem bohoslužeb, modliteb a rozjímání, a prostředí profánního, policejního, zde reprezentovaného policejním muzeem s jeho vedením, pracovníky a historiky a světem boje proti zločinu. Jako první se pustili do neznámé krajiny policisté. V květnu roku 2011 vznikla Křesťanská policejní asociace, v rámci které byla zahájena pravidelná bohoslužba Za bezpečí. A to právě v kostele na Karlově. Díky velkodušnosti a podpoře Jeho Eminence Dominika kardinála Duky, pražského arcibiskupa, a hlavně díky otevřenému srdci a velké přízni duchovního správce karlovského chrámu, důstojného pána doktora Jiřího Svobody, mají křesťané v policii své duchovní centrum právě v Karlovském chrámu. Nyní se zde, samozřejmě krom standardní pravidelné nedělní mše svaté a dalších pobožností, konají i policejní bohoslužby, svatby, křty a další slavnosti.

Také z kostela do muzea se díky otevřenosti a skutečnému přátelství ze strany vedení muzea a policejních historiků otevřela brána. Karlovští duchovní jsou přizýváni na muzejní a policejní akce. Koná se například pravidelně bohoslužba v rámci pietního aktu za padlé policisty a hasiče, žehnaly se motocykly policejního motorkářského klubu, žehnal se opravený hrob policisty, padlého v pražském povstání a další a další akce.

Popis kostela

Chrám s klášterem se nachází v jihovýchodním konci Nového Města pražského, v místě, kde se lomily městské hradby ve směru od severu k západu. V jejich hrotu stávala až do roku 1892 mohutná středověká hradební věž, zvaná Malířská.

Kostel sestává z presbytáře, tvořeného šesti stranami desetiúhelníku, ve východní části, z oktogonální hlavní lodi, sakristie, nad níž se tyčí západní věž zvonice, v západní části a z Malé Palestiny v části jižní.

Současná střecha typického tvaru pochází z roku 1713. Nad kostelem se vypínají tři báně s otevřenými lucernami, z nichž prostřední, kryjící hlavní loď, je největší. Nad ní se vypíná dvojitý, tzv. patriarší kříž, nad makovicemi obou menších věží jsou znaky jmen Ježíš a Maria. Při opravě v roce 1879 byly v prostřední plechové makovici nalezeny listiny z roku 1756, 1819 a 1854 a také ostatky svatých v 11 závitcích. V západní věži nyní visí malý zvon o váze 25 kg, který v roce 1892 přelil zvonař Arnošt Diepolt, pocházející pravděpodobně z vlašského špitálu, přenesený na Karlov po roce 1789.

Zvenčí podepírá chrám 15 pilířů. Před hlavním vchodem do kostela, který tvoří nádherný hrotitý gotický portál s lomeným obloukem s fiálou, byla roku 1763 přistavěna předsíň, tzv. „sínec“. Dvoukřídlé dveře s barevnými skly sem byly instalovány až v roce 1886.

Jednou z nejkrásnějších středověkých staveb je renesanční klenba Karlovského kostela, pocházející z druhé poloviny 16. století, která se vznáší nad hlavní lodí bez jakékoli podpory či sloupů. Tvoří pravidelný osmihran, rozměřený na základě kruhu. Gotizující žebra, která tvoří nádhernou paprskovitou hvězdu, se scházejí ve 24 uzlech. Tvoříce 40 pravidelných klenbových ploch se soustřeďují ve velkém centrálním svorníku ve tvaru prolomeného kruhu.

V lodi je šest vysokých dvouprutových gotických oken s kružbami. V oknech u kruchty se dochovaly dvě nejstarší malby na skle v Praze, a to obraz sv. Karla velikého a erb české královny Anny de Foix – Candale, manželky Vladislava II, jehož nákladem byl Karlovský chrám opraven po husitských válkách. Dnes jsou v oknech zasazeny věrné kopie, originální malby jsou od roku 1892 v pražském městském muzeu.

V presbytáři, který je zaklenut ve stylu vladislavské pozdní gotiky, se nachází šest jednoprutových gotických oken s kružbami. Žebra tvoří 16 ploch a sbíhají se ve dvou svornících, z nichž jeden je prolomen. Výmalba byla provedena v roce 1871 podle dochovaného vzoru z roku 1740.

Hlavní novogotický oltář je v pořadí již devátým. Na staré tumbě byl zřízen podle návrhu Bedřicha Wachsmanna, péčí Antonína Klenky rytíře z Vlastimilů, správce Karlovské chorobnice, v roce 1872. Uprostřed je umístěn svatostánek s cizelovanými dvířky, ozdobenými křížem se smaltovanou hlavou Krista a znaky čtyř evangelistů. Hlavní oltářní obraz je triptych od mistra Antonína Lhoty. Centrální část představuje scénu Nanebevzetí Panny Marie, krajní pak jsou obrazy svatého Václava a svatého Karla Velikého. Krajní části se dají uzavřít a na jejich zadní straně jsou v šedém poli monochromaticky vymalovány odznaky umučení Páně. V nástavci nad oltářním obrazem se nacházejí věžičky v gotickém stylu, z nichž prostřední nese kříž s umučeným Kristem, a v postranních jsou umístěny sošky andělů.

U zdi evangelní strany, tedy levé z pohledu směrem k oltáři, je ve dlažbě presbyteria uložen náhrobní kámen z červeného mramoru, s českým, latinským a německým nápisem a erbem Mikuláše Žďárského ze Žďáru, maršálka krále Vladislava, který zde byl v roce 1513 pohřben. Náhrobní kámen dal pořídit potomek maršálka Mikuláše, Ctibor Tiburc Žďárský ze Žďáru, v roce 1613. Na protější, tedy epištolní straně, se ve zdi mezi sloupy nachází mělké sedile, které je tvořeno stlačeným hrotitým gotickým obloukem. Zde patrně stávalo sedes karlovského opata.

V presbytáři po epištolní straně, hned za žebrem vítězného oblouku, se vstupuje na kazatelnu. Vchod a schodiště v síle zdi bylo vybudováno v roce 1816. Kazatelna, která byla vyrobena pravděpodobně v první polovině 18. století v barokním, tzv. „copovém“ slohu, byla na Karlov přenesena ze zrušené kaple sv. Karla Boromejského při vlašského špitálu na Malé Straně. Má pozlacené desky s reliéfními obrazy ze života sv. Karla Boromejského. Na stříšce stojí sochy sv. Karla a apoštola Pavla, který drží knihu s nápisem „Praedicamus Christum“. Presbytář je od hlavní lodi oddělen majestátním lomeným obloukem z tesaného kamene. Rovněž zde byla umístěna barokní dřevěná mřížka, která se však nyní nachází nad Svatými schody v kapli Božího hrobu.

V hlavní lodi na straně severní, tedy evangelijní, stojí mohutný barokní trojoltář. Prvním na něm je oltář sv. Augustina, patrona řehole, s oltářním obrazem tohoto světce v biskupském rouchu, pod jehož nohama leží spisy bludařů Celestina a Pelagia. Jméno autora není známo. Na tomto oltáři je dále menší obraz sv. Antonína Paduánského v rouchu Karlovských řeholníků z roku 1756 od Jana Spitzera. Nad oltářním obrazem je řezba, která znázorňuje obětování Ježíše v chrámě. V roce 1699 vložil opat kláštera sv. Mikuláše Maurus Roučka do oltářního kamene ostatky svatých mučedníků Amatia a Marcella a posvětil jej.

Prostředním, centrálním oltářem je oltář sv. Salvatora Lateránského, řečený „pax vobis“. Ústředním zde je obraz Zmrtvýchvstalého Krista v tmavohnědém rouchu s vyznačenými pěti ranami, roubenými českými granáty, s kovovým zlaceným ozářením celé postavy. Autorem je Jan Jiří Heinsch. Oltářní kámen posvětil v roce 1830 biskup František Píštěk, vloživ do něho ostatky svatých mučedníků Amata, Benigna a Konkordia.

Třetím je oltář svatého Karla Velikého, patrona chrámu, s velkým obrazem císaře ve zbroji jako vítěze nad nepřáteli. Obraz vymaloval v roce 1738 František Theodor Dallinger. Menší obraz představuje španělského biskupa svatého Leandra z řádu augustiniánů. V nástavci oltáře je řezba, zpodobující dvanáctiletého Ježíše v chrámě.

Po stranách hlavního vchodu do kostela stojí dva pozdně barokní, rokokové oltáře z doby kolem roku 1760, a to svatého Jana Nepomuckého napravo a svatého Judy Tadeáše nalevo. Současné oltářní kameny světil v roce 1827 biskup František Pištěk, který vložil do prvního ostatky svatého Amata, Konkordia a svaté Kateřiny, do druhého pak svatého Amata, Konkordia a svaté Apollonie.

Nad vchodovým portálem je balkon, podepřený dvojicí mohutných sloupů, na němž je sousoší novozákonní scény Navštívení Panny Marie. Na balkoně jsou čtyři sochy v životní velikosti, představující Pannu Marii, svatého Josefa, svatou Alžbětu a svatého Zachariáše. V iluzivních oknech po stranách balkonu je po třech polopostavách, představujících plesající Hebrejce. Tento výjev byl zhotoven v roce 1738.

V jižním trojoltáři, na epištolní straně lodi, je prvním oltář svatého biskupa Liboria, který je zde vymalován v biskupském rouchu. Autor není znám, ale soudí se, že je to týž, který vymaloval obraz svatého Augustina. Menší obraz na tomto oltáři znázorňuje svatou Barboru, patronku umírajících, který v roce 1771 namaloval malostranský malíř Josef Jáchym Redelmayer. V nástavci tohoto oltáře je řezba, představující scénu obřezání Páně. V oltářním kameni jsou uchovávány ostatky svatého Quintia.

Ústředním je oltář Panny Marie Karlovské. Obraz vymaloval Jan Jiří Heinsch v roce 1697. V roce 1785 byl tento obraz přenesen do blízkého kostela svatého Apolináře, kde je dodnes umístěn na postranním oltáři. Pro Karlovský chrám byla v roce 1871 Josefem Vojtěchem Hellichem zhotovena věrná kopie, kterou za přítomnosti pražského purkmistra Františka Dittricha, inspektora městské chorobnice Antonína Klenky rytíře z Vlastimilu a velkého počtu věřících posvětil kníže arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberk. Nynější oltářní kámen, ve kterém jsou uloženy ostatky svatého mučedníka Amata, svatého Konkordia a svatého Františka Xaverského, posvětil v roce 1827 biskup František Píštěk.

Třetím je oltář svaté Anny, zvaný také Rodiny Páně. Hlavní oltářní obraz byl zhotoven Janem Jiřím Heinschem. Menší obraz svatého Florida z řádu augustiniánů vymaloval v roce 1772 Josef Jáchym Redelmayer. V nástavci se nachází řezba, zpodobující zasnoubení Panny Marie. Oltářní kámen s ostatky svatých mučedníků Donata a Justa posvětil v roce 1859 kníže arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberk.

Nad portálem Svatých schodů je umístěný iluzivní balkon na mramorových sloupech s evangelní scénou zvanou „Ecce homo“. Balkon je osazen sochami od Jana Jiřího Šlanzovského, které představují Krista před Pilátem. V oknech bylo umístěno sedm polopostav posmívajících se Židů, které byly pro svou pitoresknost v roce 1789 odstraněny.

Na stěnách ve výši nad oltáři je umístěno 8 dřevěných barokních dvoukřídlých kasulových obětnic, do kterých byly vkládány milodary. Pod nimi u kruchty jsou na stěně zavěšené velké reliéfy, na severní straně zpodobující scénu Zvěstování Panně Marii a na jižní straně Narození Páně.

V západní části kostela je výraznou dominantou hudební kruchta, kterou nechal na místě původní, menší, vystavět v letech 1733 – 1740 opat Tomáš Jan Brinke. Na kruchtu byly umístěny mistrovské dvoudílné varhany od mistra Semráda z Telče, které jsou do dnešního dne používány. Pod kruchtou byly založeny dvě kaple, pod jižním obloukem Srdce Panny Marie, pod severním obloukem Panny Marie Cellenské. Na poprsnici kruchty stojí osm soch, zleva doprava svatá Ludmila, král David, svatý Augustin jako stařec, rodiče Panny Marie svatá Anna a svatý Jáchym, svatý Augustin jako dospělý muž a vedle jako mladík a naposledy jeho matka svatá Monika.

V jižní části byla na počátku 18. století přistavěna tzv. Malá Palestina, tedy kaple Svatých schodů, Božího hrobu a Betlémská jeskyně. Zřejmě se jednalo o projekt Jana Blažeje Santiniho-Aichla, i když odborníci zmiňují i jméno Františka Maxmiliána Kaňky.

V Karlovském chrámu se nachází tři pohřební krypty. Nejstarší z nich je krypta tzv. „obecná“, z roku 1670, která je pod hlavní lodí a vstup do ní je poblíže kruchty. Do této krypty byli pohřbeni opatové, řeholníci a také osoby světské. Vstup kryje kámen z červeného mramoru bez nápisu. Před oltářem Panny Marie Karlovské se nachází vstup do pohřební krypty svobodných pánů z Bubnů a Litic z roku 1720, krytý kamenem z červeného mramoru, uprostřed ozdobeným mosazným hraběcím erbem. Vchod do třetí krypty, opatské, je uprostřed lodi před presbytářem. Krypta pochází z roku 1733. Vchodový kámen je rovněž z červeného mramoru a je na něm znak Karlovských opatů bez nápisu.

Zvony na Karlově

Kostel i klášter spolu prošly staletími, časy dobrými i zlými, dobami vzestupů i pádů.  Ze všech pohrom, které na ně dolehly, se díky Boží milosti, lidské pomoci a neúnavné práci vždy vzpamatovaly a karlovské zvony ode dne vysvěcení až do dneška svým hlasem zvou věřící k modlitbám. Nebyl to však stále týž hlas stejných zvonů, jejich historie je stejně pohnutá, jako historie samotného kostela.

Původní stav ze čtrnáctého století neznáme. První doložené zprávy jsou až ze století sedmnáctého, kdy je psáno, že při rozboření zvonice v únoru roku 1611 byly zvony shozeny a roztlučeny. Nové dal na věž umístit opat Řehoř Link okolo roku 1614. Inventář z roku 1634 zmiňuje dva zvony zavěšené a dva nezavěšené. Rovněž hovoří o jakémsi „cimbálu“, složeném ze čtyř zvonců. Další zprávy jsou až z doby okolo poloviny osmnáctého století. Před požárem v roce 1755 visely ve zvonici tyto zvony:

  • největší, vážící 2.500 liber (1.285 kg), který nechala v roce 1715 odlít hraběnka Johanka Polyxena z Bubnů a Litic. Opat Řehoř Samuel Otčenášek jej posvětil na jméno Panny Marie, všech svatých řádu řeholních kanovníků a sv. Polyxeny.
  • prostřední, vážící 1.400 liber (719 kg), který nechal odlít v roce 1710 řeholník Antonín Schovanský. Posvětil jej emauzský opat na jméno sv. Antonína Paduánského.
  • nejmenší, vážící 742 liber (381 kg). Tento zvon nechal v roce 1739 odlít děkan Augustin Tomáš Štička, posvětil jej opat Tomáš Brinke na jméno sv. Augustina.
  • dva malé zvony, zavěšené nad velkými. Větší z nich nesl jméno sv. Karla Velikého.

Tyto zvony i cimbály byly při požáru roztaveny. Pouze zvon, nesoucí jméno sv. Karla Velikého, pukl na dva kusy. Po požáru byly zavěšeny tyto zvony:

  • největší o váze 2.420 liber (1.244 kg) nechala v roce 1759 u zvonařů bratrů Dittrichů odlít Barbora Rosalie Kouřilová a posvětil jej opat Josef Vácslav Poklop na jméno Panny Marie, Slovo vtělené v životě nesoucí, sv. Barbory a sv. Kateřiny.
  • prostřední o váze 1.250 liber (642 kg) nechala v roce 1770 odlít zvonařem Antonínem Františkem Frankem také Barbora Rosalie Kouřilová. Posvětil jej opat Augustin Jan Paukrt na jméno Nejsvětějšího Salvatora, sv. Barbory a sv. mučedníků Jana a Pavla.
  • nejmenší, vážící 430 liber (221 kg), nechal odlít zvonaři bratry Dittrichovými ze zvonoviny, která zůstala po požáru, opat Josef Vácslav Poklop v roce 1757. Posvětil jej na jméno sv. Josefa a sv. Václava. Tento zvon v roce 1775 daroval opat Augustin Jan Paukrt Bezdězskému kostelu.
  • na místo onoho nejmenšího byl v témže roce zavěšen nový, o váze 700 liber (360 kg). Odlít jej nechala Barbora Kouřilová, opat Paukrt jej posvětil na jméno Nejsvětější Trojice, sv. Augustina a sv. Barbory.
  • dva malé zvony, zavěšené nad velkými. Větší vznikl přelitím zvonu, nesoucího jméno sv. Karla Velikého, puklého při požáru v roce 1755. Opatem Poklopem byl posvěcen opět na jméno sv. Karla Velikého. Odlili jej zvonaři bratři Dittrichové. Menší o váze 110 liber (57 kg) byl kostelu darován zvonařem Dittrichem a opatem Poklopem posvěcen na jméno Panny Marie Nanebevzaté a svatých Evortia, Tiburcia a Vojtěcha.

Zhruba rok po zavření kostela v roce 1785 bylo všech pět zvonů prodáno v dražbě neznámým kostelům. Je možné, že některé přišly do Smečna, některé do Bělé u Děčína. V roce 1789, po opětovném vysvěcení kostela, byly do zvonice zavěšeny dva zvonce ze zrušeného Vlašského špitálu:

  • větší o váze 127 liber (65 kg) byl v roce 1827 přelit zvonařem Bellmannem. Poté vážil 117 liber (60 kg) a byl posvěcen světícím biskupem Františkem Píšťkem na jméno sv. Karla Velikého. V roce 1856 byl znovu přelit a zvětšen na váhu 132,5 libry (68 kg). Na jméno stejného svatého jej posvětil strahovský opat Hieronym Josef Ziedler. Naposledy byl přelit v roce 1864.
  • menší, umíráček, byl přelit v roce 1826. Znovu byl přelit v roce 1871 zvonařem Diepoltem na váhu 51 liber (26 kg).

Podle bývalého karlovského správce P. Antonína Postřihače visely tyto zvony na zvonici ještě v roce 1903. Jejich další osudy zatím neznáme, ale předpokládáme, že zmizely ve víru první světové války.

V roce 1939 byly na Karlově zavěšeny tři velké zvony a jeden malý. Velké zvony byly odlity zvonařskou firmou Manoušek a spol. v Brně – Husovicích. Tyto zvony byly 15. ledna roku 1942 zabaveny německými říšskými úřady. Malý zvon, umíráček o váze 25 kg, který v roce 1892 přelil Arnošt Diepolt, byl kostelu z neznámých důvodů ponechán. Tři velké zvony byly tyto:

  • největší „Ke cti Panny Marie za dušičky“ o váze 620 kg,
  • prostřední „Svatý Václave, chraň dědictví své“ o váze 350 kg,
  • nejmenší „ Sv. Terezičko, oroduj za nás“ o váze 240 kg.

Ačkoli zvonové stolice v kostelní zvonici dodnes stojí neporušené, po velkých zvonech zde zůstala jen jejich tři osamocená železná srdce. Monumentální Karlov se nyní každé poledne ozývá pouze tenkým hlasem onoho umíráčku, který kostelu po válečném běsnění první poloviny dvacátého století zbyl.

Český a římský král a římský císař Karel IV. nechal Karlovský chrám vystavět jako jeden z nejvýznamnějších chrámů Zemí Koruny České. Stojíce na nejvyšším bodu Nového Města pražského tvoří jakousi protiváhu vznešené katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na jedné straně a staroslavného Vyšehradu na straně druhé. Kostel tvoří nádhernou dominantu hřebenu nuselského údolí, která na první pohled upoutá každého, kdo pohlédne z vyšehradské strany směrem k centru Prahy.

(Jiří I. Laňka, karlovský jáhen)

 

 

Jedna reakce na Dějiny karlovského chrámu

  1. Klema Jelínková napsal:

    Nedávno jsem viděla v TV že na Karlově byly zavěšeny dva nové zvony (jeden?), pořízené ze sbírek a darů věřících a také z daru p.Karla Janečka.Prosím doplňte výše popsanou historii o tento závěr, určitě to říkám nepřesně. Děkuji Jelínková

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s