Kázání jáhna Jiřího při mši za Karla Velikého na Karlově 19. ledna 2014

(Řím 8,26-30; Mt 7,21-27)

V evangelním podobenství Ježíš použil příklad domu, aby ukázal, jak se lidé mohou stavět k jeho učení, a jak potom obstojí v životních zkouškách. Jedni zůstanou pevně stát, jiní se zhroutí a odpadnou. Ukázal, že důležitý je základ, na kterém se staví. Že tou pevnou skálou je víra, postavená na Ježíši Kristu. Vůbec zde nejde o fyzické stavby a o kvalitu jejich geologického podloží…

Pročítal jsem si různé homilie a promluvy na toto téma a v jedné z nich byly dány do protikladu nuzné, vratké stavby oproti mrakodrapům v New Yorku. Jak pěkně stojí, bez ohledu na počasí, desítky let. Nezkoumal jsem příliš stáří newyorských mrakodrapů, nejstarší je snad z let 1929 nebo 30… Ani nevím, kdy byla tato homilie pronesena, ale určitě před 11. zářím 2001…

Boží soud se přece zaměřuje na neviditelné stavby lidských životu, rodin, vztahů, společenství, všeho toho, co podle Boží vůle má být spojeno láskou. K čemu je nejkrásnější stavba, ve kterém lidé nemohou najít společnou řeč, k čemu je obrovská říše, která je postavená na krvi. Je třeba stavět na skryté, neviditelné skále Boží lásky, na které Pán postavil svou Církev, pak ji žádná síla zloby a pekla ji nepřemůže.

Říká se: „historia magistra vitae“. Všichni zde víme, že v první polovině sedmého století vznikl islám a prakticky okamžitě se dal na krutý, nelítostný a úspěšný pochod tehdejším světem. Staré křesťanské obce, kdysi kvetoucí na Blízkém východě i na severu Afriky, přestaly existovat. Muslimská vojska se vydala na pochod do Evropy přes Gibraltarskou úžinu a obsadila celý Pyrenejský poloostrov. Jejich ničivou invazi zastavil teprve franský vojevůdce Karel Martel, děd Karla Velikého, v roce 732 v památné bitvě u Poitiers.

Zánik asijských a afrických křesťanských obcí je nám poučením v tom, že si nemůžeme vykládat Kristova slova o trvání církve až do jeho druhého příchodu a o tom, že brány pekelné ji nepřemohou, nesprávně.  Církev Kristova nepochybně bude na této zemi působit až do konce světa, ale Pán Ježíš neslíbil, že tomu tak bude v severní Africe, v Evropě nebo v České republice. Nikde není řečeno, že církev ve střední Evropě nemůže potkat osud kdysi kvetoucích křesťanských obcí na severu Afriky a na Blízkém východě. Tady v této naší zemi bude záležet na kvalitě křesťanského života nás, českých křesťanů. Bůh nám dal zemi v opatrování, abychom o ni pečovali jako dobří hospodáři, a v žádném případě není naším úkolem ani sedět s rukama v klíně a spoléhat na osud nebo třeba na Boží pomoc, ani se zbraní v ruce dobývat moc a majetek, byť třeba s Božím jménem na rtech.

Písmo sváté nás učí nejen to, jaká je Boží vůle, ale dává nám silu následovat Ježíše. Karel Veliký, francký král a první římský císař, zvaný též Otec Evropy, panovník, jemuž byl náš kostel jako jediný v českých zemích zasvěcen, vytvořil velikou říši. Karel IV., který Karla Velikého považoval za svého předka a přijal jej za svého patrona, mu rozuměl a viděl v něm vzor křesťanského panovníka, rozmnožitele říše a ochránce křesťanské pravé víry a svaté církve. On sám se potýkal s podobnými problémy, jako Karel Veliký, řešil podobné potíže. Dokonce i běh jejich života se v lecčems podobal. Dravost a nevázanost mládí, uvážlivost zralého věku a zbožnost stáří. I jejich starost a odpovědnost o Bohem svěřenou hřivnu. Nezměrné dílo jich obou sice v té podobě, jakou mu vtiskli tito muži, nepřečkalo jejich syny, ale nezaniklo, naopak vytrvalo. Oba byli děti své doby, i když ji v mnohém předběhli. Nám nepřísluší soudit, to je v rukou Soudce Nejvyššího.

Hospodin vyvolil Karla Velikého, aby vykonal určený úkol. A on ho vykonal prostředky a způsoby, které mu umožnila jeho doba. Hospodin jej pozval k spoluúčasti na svém plánu spásy, a Karel ji přijal, jak nejlépe mohl. V rámci možností svých i své doby. Svou poslušností Božímu hlasu nebyl v historii sám. Jeden příklad z dávné, biblické historie za všechny: vzpomeňme na perského krále Kýra, o kterém píše starozákonní kniha Ezdráš: „Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra…“ I Izajáš píše o Kýrovi a označuje ho dokonce za mesiáše, pomazaného… Kýrovi byla svěřena role vystupovat z Hospodinova pověření, jako jeho zplnomocněnec. Perskému vládci, krutému a nelítostnému podrobiteli izraelského lidu. Přesto s jeho pomocí prosazuje sám Hospodin další vývoj dějin. Stejně jako v případě Karla Velikého a mnoha dalších velkých vládců.

… Musíme se prostě smířit s tím, že Hospodinovy cesty nejsou našimi cestami, jeho spravedlnost není naší spravedlností. Kdo může prozkoumat Boží hlubiny?

Karel Veliký byl jeden z mnoha velkých dobyvatelů, ale je třeba říci, že navzdory vnitřním problémům, kterým impérium čelilo po jeho smrti, si říše zachovala do určité míry svoji celistvost. Karel věděl, jak ji uspořádat tak, aby tvořila jeden celek. Dokázal v ní vytvořit určitý pocit sounáležitosti. Její součástí se cítili být Sasové i Lombarďané. Jen s těmi paličatými Čechy se mu nedařilo…

Ale jeho největším úspěchem a požehnaným dědictvím, ze kterého dodnes čerpá celý civilizovaný svět, bylo obnovení intelektuální kultury, jak on sám říkal – „reparare“, tedy obnovení, oprava, znovunastolení. Obnovil latinskou intelektuální kulturu, vědeckou činnost, pravé chápání víry, a tato jeho obnova navíc nebyla pouze dočasná. Znovu začal být kladen důraz na logiku, odůvodňování, racionální uvažování, a na těchto základech stavěla evropská společnost dalších 300 let, dokud se nestaly její integrální součástí a díky nimž tato společnost změnila celý tehdejší svět.

Karel Veliký byl pohřben v Cáchách, které jsou spojeny s naším kostelem pevným historickým poutem. Někteří lidé o něm tvrdí, že byl krutý a žíznil po moci. Jiní ho velebí pro jeho moudrost a víru v Boha. Jisté však je, že jako první císař středověkého západního světa, Karel Veliký ovlivnil celé toto historické období. Nejprve s mečem v ruce dobyl obrovskou říši a pak ji navíc dokázal i kulturně povznést.

Pro nás je jeho život a dílo poučením. Chceme-li úspěšně budovat, musíme budovat na lásce k Bohu a bližnímu, jak nám přikázal Ježíš. Ať už se jedná o partnerský vztah, rodinu či národ. Silou a strachem mohou jít věci jen chvíli…    

Kdo nenosí Kristovu lásku, ale strach ze své síly, nemůže uspět. Strach je ten písek, na kterém se snaží bloud postavit svůj hrad. Může vytvořit velkou říši, ale ta se rozpadne.  Protože bič spojí národy proti tomu, kdo ho má v ruce. A nemusí to nutně být bič fyzický, hůl, meč… může to být klidně i bič peněz, bič ekonomický. Podívejme se do minulosti… Peršané, Řekové, velký Řím, Svatá říše římská národa německého, Jeruzalémské království, Sovětský svaz, Třetí říše, východní blok Varšavské smlouvy…  a další a další státní útvary a patvary, vzniklé v průběhu lidských dějin silou zbraní… některé trvaly dlouho, některé méně, ale všechny jsou dnes minulostí… ukažte mi v nich Kristovu lásku…

…ukažte mi, prosím, ždibínek křesťanské lásky, přicházející z Bruselu….

Ježíš jasně řekl a ukázal, že jen úcta k člověku a víra v Boha jsou základy, na kterých se dá stavět.

Amen.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s