Kázání jáhna Jiřího při mši za hraběnku Polyxenu z Bubnů a Litic – 2014

Mše svatá za hraběnku Polyxenu Johanku a mecenáše kostela 7. června 2014

1. čtení: 2 Kor 5,1.6-10

Evangelium: Mt 25,1-13

Včera jsem si ze složky vytáhl dekret od pana kardinála, kterým mě ustanovuje ke službě sem na Karlov. S překvapením jsem zjistil, že nejsem na Karlově dlouho. Necelé dva roky, ale přijde mi, jako bych se tu narodil. Od prvního okamžiku jsem si tohle místo zamiloval. S jeho pohnutou historií, s lidmi, se kterými mně tady Bůh ve své milosti spojil… S duchovním správcem doktorem Jiřím Svobodou, asistentkou paní Sklenářovou a dalšími členy našeho malého karlovského týmu.

V prvním čtení jsme slyšeli, že stavby postavené lidskýma rukama nejsou důležité. Že důležitý je příbytek, který máme přichystaný u Hospodina. TO bychom měli mít stále na paměti. Chrámy z kamene stavíme, používáme a tak nějak potřebujeme, ale na čem zde skutečně záleží, to je živý chrám Kristova těla, církev, společenství Kristových učedníků. Skrze svou církev buduje Boží Syn onen nebeský Jeruzalém, do kterého jsme všichni pozváni.

Nicméně pokud žijeme v tomto časném světě, jsou pro nás kostely, chrámy a katedrály významnými místy, kde slavíme Boha a kde se odehrávají důležité okamžiky našeho života. Také jsou tato místa důležitými svorníky s našimi předky, kteří tyto chrámy zakládali, stavěli, a udržovali, a stejně jako my v nich byli křtěni, oddáváni, kteří zde slavili mše svaté, zpovídali se a dostávali odpuštění svých pochybení, a kde se s nimi nakonec loučili jejich blízcí, když přišel jejich čas odchodu na věčnost.

Kostely pro nás jsou důležité. Ne tak, že by stály za lidský život, ale zcela jistě tak, že stojí za lidskou námahu. Tento náš Karlovský chrám je nesmírně zvláštní. Gotika, která zde není strohá, se naprosto organicky pojí s barokem, který zde není ani frivolní, ani přeslazený. Chrám je vznešený a drsný,… ukazující k nebi a při tom pevně zakotvený v zemi,… žijící v srdci českého národa ale při tom daleko přesahující jeho hranice, stejně jako jeho zakladatel, římský císař a český král Karel IV.

Kostel je stavba z kamene a kámen je možné poškodit či rozbít. Karlovský chrám byl za své dlouhé a neklidné historie mnohokrát poničen, a to povětšinou lidskou zlobou či neopatrností, ale pokaždé byl znovu opraven, a to vždycky lidskou dobrotou.

Od počátku jsem zde začal nasávat onoho pověstného ducha místa, (jak prý říkají vzdělanci Genia loci) a začal pronikat do jeho historie. Řeknu vám, je to úžasné dobrodružství. Mezi mnoha jinými pozoru hodnými věcmi je zde v chrámové lodi hrobka paní hraběnky Polyxeny Johanky z Bubnů a Litic. Na velmi významném místě před oltářem Panny Marie Karlovské. A to přesto, že jsou zde dvě velké hrobky, do kterých byli pohřbeni jak karlovští opati, tak i řeholníci a i zdejší měšťané. Paní hraběnka zde má své privilegované místo odpočinku proto, že byla skutečně velkou mecenáškou zdejšího kostela. Díky její štědrosti hořelo světlo na Svatých schodech, byly udržovány oltáře svatého Salvatora, Liboria, svaté Anny, v Betlémě, žaláře Kristova a hrobu Panny Marie. Díky ní byla ještě dlouho po její smrti vytápěna sakrisitie. Hraběnka Polyxena nechala vymalovat obraz Klanění tří králů do Betlémské jeskyně a odlít jeden a čtvrt tunový zvon pro karlovskou zvonici. Ten vzal bohužel za své při požáru roku 1755.

Nevíme o osobě hraběnky Polyxeny mnoho. Víme, že se narodila ve čtvrtek 22. prosince 1650 v sedm hodin večer na Litici. Že v roce 1708 koupila zde na Karlově dům číslo 454 zvaný „Na Růžku“ od Damiana Václava Tudecia de Monte Gallea, že zemřela v sobotu 8. června 1720 a že je pochována zde v kostele. Neznáme její podobu, nevíme, jakou barvu měly její oči, jaké měla vlasy a jak si je upravovala, nevíme nic o jejím rodinném či společenském životě, nevíme, co měla ráda, s kým se přátelila, jaké knihy četla… Ale co víme jistě je, že to byla zbožná žena a její láska k Bohu jí vedla k podpoře tohoto chrámu a tím i k podpoře lidí, kteří zde sloužili i těch, kteří se zde modlili. A nebyla sama. Mezi podporovatele karlovského kostela patřil sám Karel IV. a jeho třetí manželka Anna, dále například Petr z Vartemberka, pán na Kosti, Vok rytíř z Valdsteina, Bernard Ignác Martinic a další členové významných českých šlechtických rodů, ale i sami karlovští opati, řeholníci a mnoho pražských i mimopražských měšťanů, umělců, úředníků, řemeslníků. Nesmíme zapomenout ani na Antonína Klenku rytíře z Vlastimilu, bez jehož péče by zde nestál důstojný novogotický oltář.

Většina lidí projde svým pozemským životem a už pár let po jejich odchodu na věčnost si na jejich jméno nikdo nevzpomene. Naštěstí jsou všechna zapsaná v Boží paměti, takže nikdo, kdo žije spravedlivě, se nemusí obávat temnoty, samoty a zapomnění. Ale jsou lidé, jejichž jména nezaniknou, jejichž jména žijí i v té nedokonalé lidské paměti dál. Taková jména jako Karel Veliký, Karel IV., ale i Polyxena Johanka, o níž si zde povídáme ještě po dvou stech devadesáti čtyřech letech, a to v dobrém. Všichni ti lidé byli stejnými lidmi, jako jsme my. Se svými dobrými stránkami i se svými slabostmi. Jen měli odvahu vystoupit z anonymity davu a udělat něco, čím posunuli lidi ve svém okolí dále k naplnění Božího plánu. A těmi lidmi v okolí myslím i nás! Každý podle svých možností, někdo sjednotit Evropu, někdo ozvučit kostel zvonem. Vždy to byly činy inspirované vírou v Boha a tím i láskou k lidem. Ta jména jsou pro nás poučením a směrníky. Poučením, že to jde, žít dobře před Bohem i v tomto neklidném světě, a směrníky, jak se to dá dělat. Svým životem naplňovat slova Evangelia. Spolu se svatým Jakubem pak můžeme říci světu skeptiků: „ukážu ti svou víru na svých skutcích“. A pak můžeme jako ty moudré panny z dnešního evangelia v klidu naděje a radosti lásky očekávat příchod Krista s rozžatou lampou své víry.

V evangeliu sv. Jana, čtené o sedmé neděli velikonoční, je psáno: „Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal“. Je to zcela nepochybně slovo, mířící ke Kristu, ale On sám říká: „jako mne poslal, já posílám vás“. Kristus nás posílá se stejnou mocí umožnit lidem, aby poznávali Boha a tak vstupovali do velikosti života. To je ten sociální rozměr naší víry, pomáhat poznat skrze Boží velikost a lásku zásadní a pravdivý prostor lidského života. Cesta každého z nás je v tomto ohledu jiná. Od duchovních pastýřů se tato pomoc explicitně vyjádřená doslova očekává. Ale pomáhat ostatním poznat Boha Otce, jeho Syna Ježíše Krista a Ducha svatého by měl, ba dokonce musí, každý křesťan. Je to náš úkol, naše služba. Zvěstovat evangelium svými skutky, svými slovy… celým svým životem. Aby jednou, až přijde náš čas, nás poznal a vzal do své náruče.

Prosím Tě, Pane, dej, ať se nám to s Tvou pomocí daří!

Amen.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s